Sklo
Jsem svobodný v úsudku. Plácnu rušitele mezi oči. Má mysl spěje výš než expresní hejno holubů. Zakroužím si s nimi ve spirále. A odhodlám se k modlitbě. Za přátele, za rodinu. Za běžence, potřebné. Pojmu do ní svět. Pak se pustím do foukání tekutého skla. Ať vznikne džbán či číše. Chmury nechám v plameni. Nestydím se za naději – v postmoderně jde o vzácné koření. Nastavím svou plachtu napříč větru. A vyplouvám. Jho ukryté v bohoslužbě netlačí.