Otec

Otec zemřel

v minutě která byla tak neskutečná

jako volání sýčka

Chodím teď v oparu

kde není jistota

kde vše je jakoby čekání

a údiv

Úřady jsou chladné

neosobní zaběhlé a pomalé

a když někdo na nich projeví cit

těžko se adaptuji

na tak zvláštní změnu

nevím co říct

Vůbec nevím co říct

když se to týká otce a toho že není

je tu jakési samovzniklé tabu

s neznámými pravidly

s bílým chmýřím

a rizikem samovznícení

Zpočátku jsem chtěl být statečný

Vím přece že duše žije dál

a jde si svou cestou

průchodem tajemstvím

o kterém máme málo přesných zpráv

A tak jsem si řekl: nebudu nic cítit

tak se nejlépe uchráním před bolestí

která by mohla rozleptat schody

po kterých stoupám

Ale sama vznikla a ukryla se

do plátků růže

která roste a voní za zrcadlem

a jako řeka

razila si své vlastní kanály

posílala své vlastní pozvánky

Pak byla mše

slova pravdivá

uvědomění si naděje

a usmíření

odpuštění

přání dobrého návratu

Tak jednoduše se to říká

ale vnímal jsem ji jako opravdu Velikou

Večer jsem si sedl k cigaretě

a četl ty pozvánky došlé za pár dní od mé bolesti

byly jich koše a auta plná obálek

poslané tiše a spěšně

upomínky obav bulletiny vzpomínek

větrné pozdravy z dní prožitých s otcem

a tuláci kteří volali: opravdu se to stalo

Vnímal jsem tu bipolaritu

která mne k otci vázala a váže

to jak miloval i zraňoval

jak za jeho příkazy žilo malé dítě

které touží po lásce a přijetí

málo ji samo umí dát

ale chce pomáhat a dávat

Jing a Jang mají v sobě opačné tečky

a tak to skutečně je

není bílá bez černé a černá bez bílé

tady u nás na poutním vrchu

Seděl jsem a vzpomínal

a zdravil se s lítostí

nad ztrátou blízkého člověka

pozdravil jsem bolest a

pustil ji k sobě aby se mohla

časem rozpustit v bílé mraky

které plynou

Před očima mi běžely obrazy

jako momentky z bálu:

jak jsme jednou společně zašli na víno

jak jsme vítali první sníh

jak jsme lovili ryby

jak jsme šli koupit oblek

jak jsem přišel v den maturity opilý

jak jsme naposled zdobili vánoční stromek

jak jsme poslouchali hudbu

jak jsme si nerozuměli

a jak jsme si rozuměli

jak jsme k sobě ztráceli cestu

a jak jsme ji stále znovu hledali

A bylo mi najednou smutno

že tu táta už není

a ten smutek byl čistý a plachý

jako srna když jde pít

Já ho vítal

protože byl pravdivý

nebyl už klubíčkem vlastních zákazů

a bláhových rozhodnutí

zůstat za každou cenu statečným

proudil a bral na sebe mou tíhu

kterou jsem předtím pozdravil

a měnil se v bílé mraky

jež plynou

zvolna

k jihu a za sluncem

Cítil jsem vinu

že jsem s mým tátou málo byl

v poslední době

vinu za mou snahu žít vlastní život

a pak jsem najednou věděl

že je to přirozené

a že jsem neudělal chybu

když jsem chtěl žít opravdově

což stále chci

Teď už dny zase jdou

svým způsobem beránka

který skotačí

zvládá i nezvládá

bojí se i miluje

žije

a pomalu postupuje údolím k prameni

Vzpomínka ovšem bude stále

něco podstatného se změnilo

Měl jsem tátu rád

Jeho přísnost (on stále se mnou je)

teď vnímám jako dobré rady

což je velká úleva

která dává prostor vyrovnání

Mše byly tři

a na parte stálo

Kéž najde mír

ten kdo odchází

do Nebeských polí

Jen na mně je jak se rozhodnu