Jako smršť přes její vzpomínky

přehnala se Alzheimerova choroba

záhony reminiscencí jsou vypleněny

jen starodávné návyky vystupují z vln:

moje maminka ráno vstává do školy

večer chce jít z našeho bytu

domů

jaké je to asi „domů“?

jsou tam orchideje, ticho, zpěv?

Padne tma a já už nejsem jejím synem

volá na mne že mu chce zavolat

tak prozváníme můj mobil

ale ani to ji nikterak nepřesvědčí

zkusil jsem v jednom dni

zlomit tyto stereotypy

ale prohrál jsem: byly stále silnější…

orloj v maminčině hlavě přede

a má svůj vlastní čas

má svůj vlastní svět

a já si představuji ten její vysněný domov

kam jdeme obejít blok

abychom se vrátili na stejné místo

jaké to tam asi je kde to je a proč?

jezdí tam tramvaj z dob maminčina mládí?

Nejsou tam cizí psi jako ten náš

je tam lampa a pod ní křišťál života

okna jsou otevřená do slunce…

Zatím Orloj tiše tiká

a já vím kam se protiká

jen nevím kdy a jak