Země je vyprahlá a nikde ani studánka. Dívám se po stepi, víří tu prach v hustých mračnech a sloupech. Znenadání mi jej vítr vrhne do očí, chráním si je a protírám, to byl zas další nákup. Na nákupy chodím rád i nerad. Vleču tašku s flaškama do zeleniny, zpocený a jakoby zmrtvělý. Zpátky dotáhnu plné lahve a dlouho odpočívám, stírám si prach z očí a z obličeje.

Step je tichá, to ticho naštěstí už není zlověstné. Skončilo období štírů. Ještě jsem se občas rozpadal, jako po jejich bodnutí, ale Bůh zpevnil mé srdce. Už jsem klidný.

Nalezl jsem studánku, kterou napsal Martin Heidegger. Jmenuje se Polní cesta. Napil jsem se a bylo mi celý den dobře. Vždycky, když jsem pocítil nedostatek vody, vzpomněl jsem si na ni. Vyprahlá země je ale silnější. Na stepi zůstaly už jenom kaktusy. Píchají.

Sucho způsobili štíři. Bůh je zastavil a jsem mu za to vděčný. V období štírů jsem na nedostatek vody skoro zapomněl, jak to bylo dramatické. Pak pět týdnů nemocnice a krásné Boží zaslíbení v ní. Už nejsou. Do země se propadli.

Naděje na déšť neumírá jako polní květina. Je trvanlivější. Vydrží roky. Možná bude muset vydržet až do konce života. Rozhodl jsem se, že ho budu žít s touto nadějí. Ze začátku jsem si myslíval, že prostě zase zaprší a bude to. Teď už si to nemyslím. Dívám se na step podobnou poušti, na prach, na své oči v zrcadle. A najednou vím, že to nebude hned tak. Napřed se budou sbíhat mraky, vát jižní vítr, vůně bouřky tu bude mnoho dní před tím. Jestli někdy déšť vůbec přijde. Na stepi už nejsou květiny, zvířata žízní. Hledám malé studánky, ale jejich vláha vystačí tak na pár chvil.

Byl jsem se podívat na film s Dustinem Hoffmanem. V polovině jsem pokuřoval na záchodě, některé chvíle mne dojaly. Vyšel jsem a děkoval Bohu, že žiji, že mě zachránil před štíry, že zpevnil mé srdce. Takový příval vděčnosti. Další studánka...

Dnes jsme byli opravovat rouru na zahradě. Z dvojsložkového epoxidu se kouřilo, jak reagoval; mazal jsem s ním rouru a myslel na to, jak jsem v období sucha nešikovný. Nakonec se to dobře podařilo. Vykouřil jsem přitom tři cigarety. A myslel na vodu. Sucho trvá už půl roku, nějak se s ním nemohu sžít. To asi proto, že je proti životu, nepřirozené a mazlavé. Prach a prach. Zvířata v noci vyjí a pláčou z nedostatku vody. Nedá se na to zapomenout. Je to ve mně, dřívější hlubina se zavřela, a když s ní někdo dvacet pět let žil, nedokáže si hned tak uvyknout jinému. Ani to nejde. Prostě déšť musí přijít anebo nic. Už jednou jsem si řekl, že když jsem dostal tolik darů, že sám neumřu. V období štírů jsem od toho mockrát nebyl daleko. Budu se modlit, aby se mé nitro prohloubilo.

Vzpomínám si, jak za mnou poprvé po dlouhé době přijela Sněženka. Je to moje sestřička z Dálavy, přinesla mi kousek života. Dlouho jsem z toho byl vysílený a šťastný. Přivezla sebou velkou studánku, ze které jsem mohl pít velkými doušky. Ona má studánku pro každého.

Přemýšlím o dívce, kterou bych chtěl mít. Ale kde ji najít, když se jen tak ploužím v oblacích prachu na té mé stepi. Chtěl bych, aby byla věřící, abychom měli víru společně. Mohli bychom být vděční Bohu jeden za druhého, tak jako jsem vděčný za Sněženku. V období sucha nedokážu kloudně zabavit nějakou dívku. Musela by to být víla, která by mi dala dar.

Šel jsem na procházku a i přes tu step jsem napsal báseň. Vzpomínkovou:

Cesta lemovaná svícny stromů

a dům se sekvojemi

kde bydlela má první láska

panna kterou jsem nikdy neochutnal

a velmi ji miloval

i když jsem se plížil

pohárem noci k jejím snům

zahnal mne pes

hvězdy zpívaly přes můj strach

Vzpomínám na své starší sbírky. Někdy si je i pročítám. Dýchá z nich na mne sen, který jsem měl o životě a který je teď rozdupaný na prach. Sucho je stále stejné. Čekání na déšť, to je můj život. Píšu vám to, lidi, aby jste věděli. Samota tíží a prolomit ji znamená projít pouští. Prachem. Hrboly a stráněmi. Bez vody. To bolí, ale podstupuji to rád.

Taky za mnou byla Jana, šli jsme k řece. U řeky je božský klid a mír, stromy šumí a rostou do ticha. Rozvádí se, přítel ji zklamal, dcerku jí asi vezmou. Byli jsme jako dvě osudem spřízněné duše, ne tedy volbou.

Na stepi jsou někdy i záblesky tmy, to se pak bojím a vztahuji se k Bohu o to víc.

Dívám se na vodněnku, mou nejmilejší květinu. Roste do krásy, je šťastná a hebká. Mám radost s ní.

Do kuchyně vlétla včela. Pustil jsem ji ven a rozloučil se s ní. Přemýšlím o včelím životě. O píli a radosti z květu. O tom být užitečný. Chtěl bych být užitečný. Jak můžu, když sebou nosím vyschlou step? Nemůžu pracovat. Nemůžu žít a přece žiju. Tady někde mezi vámi. Mé stromy jsou suché, prach víří ve sloupech. Slunce spaluje zemi, písek je horký a pálí na kůži. Na stepi jsou skály a v nich dunivé jeskyně. V nich žijí má zvířata.

Pracuji na počítači. I tohle vyznání je na něm napsané. Spojuji se počítačem s pražskými stanicemi. Zrovna včera jsem tam posílal dotaz, co se stalo s mojí nejoblíbenější stanicí, že neodpovídá. Programuji. Když je mi dobře.

Nezapomněl jsem, jaké to je, ležet na orosené louce. Poslouchat kytaru. Vidět, slyšet a cítit řeku, která se kolem valí do dálav. A na ní lodě. Stačilo seskočit z mostu na příď a plout. Tajemné uličky Prahy, kde jsem kdysi žil. Přátelé, kteří odešli, i ti, co zůstali. Holandsko. Belgie. Cesty po Ardenách. Královský park. Krápníky, koupání v jezírku. Nezapomněl jsem. To je právě to, že jsem nezapomněl.