(poznámky)

Na konci léta bylo v Praze horko, ale Malostranská kavárna skýtala příjemný chládek. Dany přišel skoro současně se svým terapeutem, doktorem Ztraceným. Sedli si ke stolu v zadní části kavárny, oba si pochvalovali, že je to výborné místo pro psychoanalýzu. Danymu bylo dvacet dva let, studoval tady ve městě vysokou školu. Na analýzu začal chodit poté, kdy se mu v jednom dni myšlenky zmátly a on nevěděl, kde je a co je s ním, jenom bloudil Starým městem a nemohl najít cestu nikam.

„Doktor Strnad mi říkal, abych vám vyprávěl taky nějaké sny, i když na výklad chodím k němu. Tak jsem si jeden připravil,“ začal Dany.

„To budu moc rád, aspoň trochu pokročíme,“ odpověděl doktor Ztracený.

„Tak tedy,“ začal Dany s vyprávěním snu, „zdálo se mi, že jsem šel za městem po lukách a blížil se ke sloupům vysokého napětí. Dráty se mezi sloupy skláněly velice nízko, až do úrovně mé hlavy. Nevím, co mě to napadlo, ale pověsil jsem se na ně a začal se na nich houpat. Nebyl v nich totiž proud. Celým tím snem se prolínal pocit, že je tu určité riziko. Ale proud v nich nebyl.“

„Aha,“ reagoval doktor Ztracený, „a jak to dopadlo?“

„Právě že to nedopadlo nijak,“ odpověděl Dany, „Houpal jsem se, trochu se při tom bál, a pak jsem se probudil.“

„Co si myslíte, že to může znamenat?“ zeptal se doktor Ztracený.

„Pořád se mě vy i pan Strnad ptáte, co ty sny znamenají!“ rozčiloval se Dany, „Já nevím, co by to mohlo znamenat. Třeba že moc riskuji?“

„Oba víme, že máte hraniční poruchu, vaše hranice mezi Já a světem je tenká a děje z okolí na vás velice doléhají. Váš otec vám v dětství nedovolil vybudovat si pevnější val, proto se teď bráníte…“ zamyslel se doktor Ztracený. „Jak by asi ten váš sen pokračoval, kdyby jste se neprobudil?“

„Mohli by pustit proud, byl bych pak na škvarek…“ zamyslel se Dany.

„Přesně! V této době jde o to, jestli ten proud pustí nebo ne.“

„A pustí ho?“ zeptal se Dany s obavou.

„Já doufám, že ne,“ odpověděl doktor Ztracený, „začal jste chodit na analýzu včas, snad to zvládneme.“

Dany se zamyslel: „Ten doktor Ztracený přesně ví, v jaké jsem situaci, co se se mnou děje, jak mi je… Ale já to nevím. Takhle přemýšlet nad snem by mne samotného nikdy nenapadlo.“

„Petře,“ oslovil doktora Strnada důvěrně, „vy si ve mně čtete jako v otevřené knize, ale já sám si nerozumím. To mě trápí.“

„Také si jednou porozumíte, to chce čas a trochu práce,“ uklidňoval ho doktor Ztracený. Pak si pro sebe pomyslel: „Snad ten proud nepustí, je to varovný sen! A ten Dany je tak křehký, i když je to pěkný floutek.“

Pak si oba ještě chvíli povídali nad kávou, nakonec se rozloučili a odešli z Malostranské kavárny. Ani jeden z nich netušil že proud v drátech vysokého napětí bude brzy puštěn s plnou silou. Danyho osud se měl naplnit.

Zrak klouže průzorem modré ponorky

po krásných korálech pod hladinou

je vidět barevné ryby jak plují

těm budu vyprávět

kudy vede tato plavba

skrz velké zrcadlo

Počáteční odrazy

Coby malé dítě Daníček visel na svých rodičích jako klíště, protože mu poskytovali pocit bezpečí. Znal pravidla: musí stále dokazovat otci, že otec je dobrým tátou, že je chytrý a milující, správný rodič. Musí mu pomáhat překonat stavy úzkosti svým dobrým chováním, intelektem a předváděním. Daníčkovo ego pak „jelo“ na pochvaly rodičů a jejich známých jako na benzín. Daníček si nedokázal uvědomit sebe, protože on tu nebyl pro sebe, ale pro otce jako jeho chlouba. Byl citlivým dítětem a odezíral otcovu nejistotu, jako kdyby měl malé anténky, a vždy spěchal ho nějak potěšit. Jen někdy o samotě slyšel volání svého pravého Já, bylo velmi příjemné, opravdové, nedospělé a hravé… Když byl s někým druhým, slabý hlas Já mlčel.

Pláč

Daníčkovi bylo právě pět let a dnes byl sám doma.

Rodiče někam odešli, ale jinak se o něj starali vzorně, pečovali o něj skoro až příliš, neustále byl středem jejich pozornosti, zvláště otcovy. Ten v něm brzy rozpoznal geniální dítě, když malý Daníček začal stavět rozvodné desky s vypínači, přepínači, světly a zvonky. Někdy večer přišla návštěva a otec Daníčka vzbudil, aby předvedl svou rozvodnou desku udiveným rodinným známým. Ti chválili péči, s jakou se Daníčkovi rodiče svému jedináčkovi věnují. Daníček pak mohl být s nimi chvíli vzhůru, udělal jim omelety a jako citlivé a vnímavé dítě udiveně pozoroval, jak se dospělí baví. Jako by mu v těch jejich kratochvílích při víně něco chybělo, záblesk duše, záblesk opravdovosti.

Dnes byl doma tedy sám, chtěl si hrát, neměl mnoho kamarádů, velmi visel na svých rodičích. A najednou ho přepadl smutek, dušička ho rozbolela a on si zalezl do tmy za skříň. Tak chvíli naslouchal tomu podivnému smutku a chtělo se mu brečet. Začaly mu kanout první slzy, přestože jeho rodiče si nikdy nepřáli, aby plakal, a on to respektoval a tedy neplakal. Ty první slzy a zvláštní štkaní uprostřed prsou mu způsobily úlevu, velikou úlevu. Měl sice pocit, že dělá něco zakázaného, ale slzy se už nedaly zadržet. Naříkal, že ho rodiče nemají rádi a že sám dobrovolně odejde ze světa, aby viděli, co v něm ztratili. Ze světa se mu přitom odcházet nechtělo, ale natruc nemilujícím rodičům by to s chutí udělal. Úplně v té chvíli zapomněl na časté slovní ujišťování, jak ho mají rádi a jakou je jejich chloubou. Daníček byl v tomto okamžiku přesvědčen, že tu žádná rodičovská láska není. Protože mu bylo teprve šest let, nerozuměl svým pocitům ani myšlenkám natolik, aby z nich činil nějaké závěry. Do pláče se ještě chvíli nutil, bylo příjemné cítit ten zakázaný smutek a splín.

Obraz

Po hodině si otřel slzy, vyplakaný a uvolněný vyndal ze stolku barvy, štětce a začal malovat květinu. Měla obrovský barevný květ a spoustu zelených listů, rostla v prostorném květináči, honosná a ukazující světu svou krásu. Vedle ní v květináči živořilo ještě něco: černý čtyřlístek, nalomený, usychající, nakloněný přes okraj, zraněný a skleslý. Nad ním namaloval Daníček oko, které čtyřlístek neustále pozorovalo. Aniž by obrazu rozuměl, pověsil si ho na zeď v ložnici, kde žil a spal s matkou, otec spával v obýváku sám.