Z dovezeného dřeva postavil Loďař menší loď. Práce na ní nebyla lehká, dláto se smýkalo, trámy ne a ne držet tvar, na ráhnu bylo vidět jizvy po usilovné práci. Ale Loďař miloval lodě a byl k nim laskavý, takže většina z nich vyplula šťastná na moře. A ne jednou. Loďař byl s mořem spjat pupeční šňůrou života a věděl, že jeho lodě potřebují moře k dýchání a že moře rádo hostí poutníky. Věděl i o bouřích a všem, co by mohlo lodě potkat, o vysušujících paprscích rovníkového slunce i o nenápadné, drtivé síle ledu. O nevypočitatelném pravidelném střídání, které je pro lodě zkouškou i odpočinkem. Posílal své lodě na jejich cesty tak, aby byly připravené a aby skuliny mezi prkny se zatáhly a už nepropouštěly marně vodu. Znal rybáře a jejich tisíciletou historii, jejich vztah k lodím, jejich stálost i jejich vrtkavost. Věděl o spolupráci, která jako taková dává rybám vzduch.

Tak byla postavena i tato loď. Dostala se do slunné ale mírné oblasti k mladému rybáři, který ještě neměl s lovem moc zkušeností, ale jeho srdce hořelo bílým plamenem. Rybář měl ženu a synka, tedy rodinu. Loď byla nová a teprve se seznamovala s plavbou, s kontaktem vody a dřeva, s nárazy vln. Plavba a loď jedno byly. Dlouho hledaná rovnováha byla nastolena.

Ale jednou, když se rybář na lodi plavil v odlehlých vodách, přišla k domovské vesnici vichřice a zničila jeho dům. Zahynuly v něm žena i syn, rybář zůstal sám. Začal si brávat na plavby svou lodí láhve laciné kořalky a pil, dokud alespoň trochu nezapomněl na žal ze ztráty rodiny, novou si nehledal.

A bylo spíše na lodi než na rybáři, aby držela směr, nastavovala plachtu větru, čelila nevyzpytatelným vlnám. Opilý rybář ji jednou vedl sem, podruhé tam, a i když se snažil a za svůj žal nemohl, lodi plavby nečinily potěšení. Rovnováha byla najednou porušena.

Během velké bouře, kterých už loď zažila několik, se rybář lekl blesku a přepadl přes okraj do pěnivé vody. Loď se snažila ze všech sil k němu naklonit a umožnit mu návrat na palubu, ale bylo již pozdě: rybáře si odneslo rozvlněné moře neznámo kam. Jeho duše se možná setkala s ostatními blízkými a on došel klidu.

Bouře se utišila a nad klidnou hladinou vyšlo opět slunce. Vítr vál správným směrem, ale loď si marně snažila vybavit rybářovo dřívější počínání při řízení plavby, ať už bývalo jakékoliv. Nedařilo se jí plout dál, protože byla postavena pro lodivoda a lodivod byl zrozen pro ni. Vlnky si s ní pohrávaly a proud ji nesl daleko na moře. Sítě se pomalu trhaly, až zmizely kdesi v nenávratnu. Loď nyní osaměla.

Proud ji odnesl k neobydlenému ostrovu, jednomu z mnoha, kterých je v moři tolik. Ráhno zlomené, plachta větrem rozfoukaná, díra na boku, šrámy a třísky, to byla teď loď. Příliv ji vyvrhl na břeh ostrova a moře se s ní rozloučilo.

Loď tiše ležela v písku a vzpomínala na plavby. Na svého rybáře. Na svou dřívější občasnou nespokojenost. A teď pro ni všechno skončilo, už se její kýl nedotkne proudu. Ať býval rybář jakýkoliv, býval to lodivod a loď se s ním dotýkala podstaty moře. To teď: písek pod ní jen škrábal a sypal se ze strany na stranu.

Na ostrově žil trosečník. Už měl za sebou několik pokusů o stavbu voru, jen tak tak, že se neutopil. Hladový a hubený objevil na břehu při dlouhé pochůzce jednoho odpoledne loď. Vyspravil ji, opatřil kormidlem, ušil plachtu, obnovil ráhno. Stával se z něj pomalu lodivod. Nedělal to tak zkušeně jako dříve Loďař, ale protože cítil u lodi sílu a obratnost jeho rukou, postupoval jakoby v jeho šlépějích. Loď se podařilo opravit a vydala se na další plavbu s trosečníkem na palubě. Směr byl správný, kdo ví, jestli trosečník nebýval dříve hvězdářem? Znovu se její boky dotýkaly vln a laskavé i vděčné prsty trosečníka lodních boků. Moře přijalo loď a ona pozdravila moře. Smířila se s nešikovným trosečníkem a pasovala ho na Strážce směru (v tom se vyznal), začala mu postupně důvěřovat, ostatní už zařídila sama.

Srdce Loďaře kdesi v dálce to poznalo a do její plachty zadul mírný vánek – byl jako pozdrav. Křehká rovnováha opět zašuměla, tato loď byla zachráněna. Některé jiné klesnou na dno i s lodivody a i když jich není mnoho, neradno se od nich učit.