Probouzím se na rozkvetlé louce. Vstanu a chvíli se dívám po okolí, jsou tu keře a blízko hory. Rozhodnu se jít se na ně podívat. Procházím mezi keři a dorazím k první skále. Štíty jsou ostré a nevlídné. Nemohu na ně vystoupit, jsou plné břitů a hran. Obcházím tedy skálu a vidím vchod do jeskyně. Ale je tam hustá nepříjemná tma, možná tam žije nějaké divoké nebezpečné zvíře. Neodvažuji se vstoupit, skály jsou zde obzvláště nabroušené. Nelíbí se mi tu a vracím se opět na louku. Život volající po změně. Lehám si a usínám. Ve snu mne drtí dva obrovské kulaté kameny.

    Uběhl rok, je opět léto. Během něho jsem pracoval na vzpomínkách a prožil dobrodružství objevování sebe sama. Smířil jsem se se svou nemocí a přijal ji jako součást svého života, podivné dědictví s hlubokými kořeny. Odkud přicházíme, kdo jsme, kam jdeme? Smířil jsem se se svými rodiči a oni se mnou. Pochopiul jsem, že jako malý jsem byl nucen dávat jim podporu a nedostával ji od nich. Porozuměl jsem dítěti ve mně, proč bylo tak ustrašené, utlačované a nemohlo nikde najít úkryt, kde by si mohlo hrát. Proto se raději schovalo a sedělo v koutě. Vyvedl jsem ho z temnoty a dal mu prostor. Ještě občas bývá ustrašené a bojí se tmy. Mám ho ale rád takové, jaké je, odpustil jsem sobě, nejsem na sebe už tolik tvrdý, výčitky svědomí se rozpustily, stal se z něho kompas, podle kterého jdu dál. Ale musím mít průvodce, abych nezabloudil, jsem tak nezkušený na nové cestě. Život v transformaci. Příjmám odpovědnost i hru, postupný proces individuace. Bůh v Novém zákoně už netrestá, ale miluje, a když prosíme o chleba, nedá štíra.

    A probouzím se opět na rozkvetlé louce. Chrpy voní a čmeláci je opylují, ranní slunce rozpouští poslední zbytky mlhy. Louka je obydlená hmyzem a ještěrkami, nejsou ale žádní hadi ani sršni, louka skýtá ochranu a dynamický klid, ve kterém je ukryto díkůvzdání. Vstávám a rozhlížím se, jsou tu keře a v dálce hory. Ten pohled znám, ovšem něco je tu jinak: hory už nejsou černé a ostré, ale zaoblené, připomínají spíše kopce, rostou na nich kleče a mech. Vydávám se k nim, už jsem tu. Opravdu jsou měkké, kladu dlaň na mech, je příjemný na dotek. Jdu ještě kousek dál, je tady vchod do jeskyně. Nebojácně vcházím, panuje v ní zvláštní modrý přísvit, takže nepotřebuji pochodně. Rozhlížím se, rostou tu všude bílé krápníky a kape z nich voda. Panuje tu příjemné vlhko, ale není tu zima, jen klid. Jdu dále, objevuji malé jezírko. Nedovedu si to vysvětlit, ale mám pocit, že jeskyně je mou hlubinnou součástí, mírně se svažuje a leží pod úrovní rozkvetlé louky. Opatrně jí procházím a pak se vracím ke vchodu a vystupuji zpět na světlo. Jsem rozhodnut si tento zážitek zapamatovat. Vracím se na louku, lehám si a usínám, příjemně unaven.