Tento text vyšel v roce 2000 a byl hned rozebrán. Proto je zde uveden po 19-ti letech znovu, měl velký čtenářský úspěch.

Rozbřesk překvapil magnolii v květu. Jak noc mizela a rozpouštěla se v rose, magnolie pomalu otevírala květy.

Jak se zrodí na světě magnolie? Mnoho krásy se ukryje v zemi. Klíčky se začnou rozvíjet, strom-květina roste. Ptáci usedají na větve a vyprávějí o Jižním kříži, který přináší bolest růstu.

Vyprávějí o Velkém vozu, který probudí budoucí květy. Vyprávějí o smyslu dějin, který se bránou dramatu pomalu probírá k novému dni.

Magnolie naslouchá. Ptáci přilétají a odlétají. Jak raší její větve, strom poznává, že se zrodil do světla a že musí bojovat, aby se stal květinou. Dospívání magnolie je ranvej plná růží. Vůně mládí vede květy vzhůru, trny ukazují na tíhu osudu.

A jednoho dne má magnolie první květ. Literární kritici jej pozorují a bádají. První květ je pojmenován po medu z ostružin. Magnolie dospěla. Je z ní květina podobná stromu, strom podobný květině. Zkušenosti obého a láska na první pohled přivádějí magnolii k Vesmíru.

K němu kvete, ke svým hvězdám, které ji učily růst. Naslouchá zvláštnímu neslyšnému tónu, který přichází z oblohy. Tam někde vedou nádherné světy budoucnosti, tam někde je ukryta těžká minulost. Vstoupit do tohoto kontextu by bylo pro magnolii nebezpečné. Tak tedy smutní nad svými kořeny, které jsou z hloubek, kde je zima a chlad. Tak tedy přemýšlí o příštím, kde je skryt ten nejkrásnější sen. Sen jako motýl, podobný modrým horám a jejich plesům. Sen jako duha, podobný naději modré oblohy. Ta modrá barva, to je příslib. Že magnolie kvete k lásce, k lásce ke všem dobrým bytostem. Pak teprve dostane rozsáhlé okvětí této květiny smysl. Až začne milovat své bolavé kořeny a mandlové květy. Až pocítí krásu a rozmanitost druhého. Pak její květy opadají a silný zelený strom bude schopen spění. Se vzpomínkou na své mládí, s klidem a jistotou příštího.

Dnes se však květy magnolie poprvé rozevřely. Je to jako když slepý otevře oči a vidí.

Všechny květy směřují vzhůru. Prvním dojmem po jejich narození je tyrkysově modrá obloha s bílými plátny mraků, den plný ptačího letu nad hlavou. Ne, květina nezapomíná na své kořeny, které pevně drží korunu. Den začíná rozbřeskem a slíbení ptáci pomalu přilétají. Už jenom hvězdy té dálky nahoře mohou překvapit. Dunivý zvuk Vesmíru – prostoru pro růst, je nekonečný, kolébavý a tichý přes svou sílu.

Magnolie je obklopena několika stromy v parku. Jedním z nich je javor, vyšší než ona, pevný a jednoznačný. Ostatní stromy vytvářejí svými korunami ochranu před větrem. Park je rájem ptáků i lidí, kteří zde pospolu prodlévají. Má své tepny, kterými přitékají ti, kteří si přišli odpočnout. Má své žíly, po kterým odcházejí ti, kteří načerpali radost z prostoru. A má své vlásečnice – na jedné z nich roste magnolie. Je tak stranou, nepovšimnutá lidmi, opomíjená Sluncem, ale přesto (nebo snad právě proto) vznešená a bojující o svou Cestu, která je jejím životem. Málokdo si jí povšimne. Její větve nejsou rovné a květy rostou ve skrytu, tajně, oddělené a bázlivé. Drama růstu není vidět, Snad jeho odlesky prozradí pozornému chodci něco o jejím vnitřním životě. O pomoci dobrých sil, které nad magnolií bdí. Vždyť ona musí dorůst a splynout s láskou těch, kteří jsou už ve stálém rozkvétání. Ale je známo, že po jaru přijde zima, odpočinek, a pak další jaro. Další květy a další pokusy magnolie vyrovnat se se svým osudem, a úkoly jím danými, další matné vzpomínky jednoho květu na květ předcházející, loňský. Další představy a fantazie celého stromu o budoucím.

A pak je tu vůně. Překvapí ty, kteří se nedívají. Potvrdí těm, kteří jsou pozorní. Povzbudí ptáky a poděkuje souhvězdím.

K večeru přichází déšť. Je vlahý a činí magnolii poddajnou. Připravuje ji na její poslední rok. V dešti je čistota a smývání starého. Déšť zurčí, květy pijí. Květy zpívají, déšť ustává. Začíná klid večera – naděje rána.