Otec zemřel rychle, nečekaně a zůstali jsme sami spolu s maminkou v hezkém bytě 2+1 v centru, bylo jí tehdy přibližně 70 let. Kypěla čilostí, všechno zvládala, já jí pomáhal s domácností a zahradou, na kterou chodila každý den na kraj města, dojížděla tam přímým autobusem jako pravidelný návštěvník kina Bio. Tu svoji zahrádku milovala. Krmila tam dvě kočky rohlíky s mlékem, mléko ohřívala na plynovém vařiči, který jsem jí plníval, a pozoroval modrý plamen hořáku, jak září. Kočky vyvedly několikrát koťata, střídaly se tam jak tramvaje, lovily myši a nosily jí je k prahu altánu. Troufly si i na hryzce, přestože se to v lítém nočním boji neobešlo bez zranění. Mamka pěstovala na zahradě všechno možné: brambory, mrkev, česnek, kedlubny, jahody, maliny, měla i jasné zákoutí s květinami, na které se zaměřily včely z blízkého úlu, takže květy byly každý rok dobře opylené a květinové víly z nich měly jistě velikou radost. Koncem léta jsme sklízeli třešně, blumy, jablka a lískové ořechy, byla to zábava, lezl jsem po stromech jako malá bystrá opička.

    Doma jsem také hodně pracoval na počítači, do kterého se ukládala moje aura, stavěl jsem různé podivné přístroje, komunikoval vysílačkou s komunitou ostatních a získával tak nové přátele. Naučil jsem se programovat mikroprocesory, takže jsem měl i drobné zakázky za cenu součástek. Invalidní důchod mi na to stačil, byl jsem totiž postižený.

    Vzpomínali jsme na tátu, který nám zanechal pěkné finanční dědictví za prodej chaty v Krušných horách, kam jsem dříve společně jezdívali naší modrou Ladou, a po cestě hráli hru na jeskyně. Někdy řídila i moje mamka, vedla vůz po silnici přesně jako nůž.

    Jednoho dne padl večer a ona se nevrátila ze zahrádky obvyklým pravidelným spojem. Dostal jsem o ni strach, ale rozhodl jsem se ještě čekat. Přišla za dvě hodiny s ovázanou nohou, na zahradě totiž spadla na ostrý kámen a rozsekla si ji, došla na chirurgickou pohotovost a nechala se ošetřit. Proto to zpoždění. Zapomněla přitom na čas, na číslo autobusu i na mne. Ale všechno jaksi dobře dopadlo, utěšoval jsem se.

    Po čase zase nepřišla domů, obvolal jsem ambulance, nikde nebyla, jako by se propadla do hluboké jámy. Po setmění jsem sedl do auta a vydal se ji hledat. Našel jsem ji na rozcestí v lese, nevěděla, kterou cestou se dát; odvezl jsem ji tedy domů sám a byl jsem podrážděný a naštvaný.

    Protože začala zapomínat silniční značky a pravidla, nedovolil jsem jí už řídit auto, a já také nemohl, kvůli depresím, tak jsme Ladu prodali kamarádovi, tu dvacetiletou ojetinu - za symbolický pakatel.

    Maminčino zapomínání jsem přisuzoval postupujícímu věku, její praktický lékař mi řekl, že to je normální stařecká demence. Na zahrádku už sama netrefila, ztrácela se stále častěji, i když to byla její velká láska. Ve městě občas také zabloudila, jednou večer ji jel hledat soused, kterého jsem o to poprosil, a našel ji u zahrádky, jak bezradně sedí u cesty a neví, kam jít, najednou jí chyběl v hlavě rozcestník, který tam dříve ještě byl.

    Zahrádku jsme tedy prodali a žili spolu každý v jednom pokoji bytečku v centru, dívali se na filmy v televizi, bylo po revoluci, vznikaly a běžely dobré, kvalitní snímky. Chodívali jsme do lesa po dlouhé pěšině, stromy se nad ní skláněly z obou stran - prozářené sluncem; ta cesta mi vždycky připomínala chrámovou loď jakéhosi velkého krásného kostela.

    Mamku jednou seklo v páteři a musela na pohotovost. Vyšetřil ji primář neurologie, který měl zrovna službu, dostala injekci a kontroloval jí i paměť cílenými otázkami od dětství po současnost – měla totiž v anamnéze Alzheimerovu chorobu u babičky, to zlé strašidlo, ovšem já se držel diagnózy praktika, stařecké demence, jak lana za lodí. Primářův test nedopadl moc dobře, dětství maminka nosila v sobě, i dobu studií, ale současnost jí vypadávala, nacucaná houba paměti jí v hlavě začínala vysychat. Doporučil mi, abych ji odvedl k psychiatrovi. Pohádal jsem se s ním, že jde jen o počínající demenci, ale nechtěl ustoupit. Ovšem ani já ne.

    U specialisty prošla mamka řadou testů, které Alzheimera potvrdily. Dostala léky na poruchy orientace a paměti, zabíraly podivně. Psychiatr je měnil čas od času za silnější, zvracela, bolela ji hlava, byla vysílená. Návštěvy a rozhovory s doktorem byly stále častější, hodně mi pomáhal, dostával jsem od něj cenné rady, jak se starat o blízkého člověka s Alzheimerovou chorobou.

    Otec mi za svého života nedovolil psa, ale já ho vždycky moc chtěl, byl to můj klukovský sen. Vybral jsem tedy část peněz a koupil v Nýřanech štěně Francouzského buldočka Strakoše a přivezl jsem ho domů taxíkem v krabici od počítače. Když ho maminka uviděla, řekla: „Ten pes musí okamžitě pryč!“ Ještě ho chvíli ho pozorovala, jak se smutně dívá, pak usoudila, že má hlad, dala mu jídlo i pití a už byl náš. Pojmenovali jsme ho Roni, spával s mamkou v posteli, přes den mu házela míčky a on jí je aportoval, to vydrželi dělat dlouhé hodiny - jeho jméno nikdy nezapomněla. Zamilovala si ho jako člena rodiny.

    Jak postupoval čas, přestala mě poznávat. Domnívala se, že žije v domově a já že nejsem její syn, nýbrž ošetřovatel. „Kdy půjdeme za Hynkem?“ ptávala se. „Kdy půjdeme domů?“ A tak jsme šli: sbalil jsem do tašky pár věcí, jen tak na oko, a vyšli jsme ven. Byla to cesta domů. Šli jsme ulicí tam, to jsme mlčeli, udělali kolečko, a zpátky. Na cestě zpět jsem mamce ukazoval milníky: večerku, klenotnictví, zeleninu, bar, a komentoval jsem návrat, jak to jen šlo, a to fungovalo: „Teď jsem konečně doma,“ říkávala, když jsme dorazili opět do bytu. „Ahoj synáčku!“ Tak jsem oživoval maminčinu paměť, která na některé věci ještě zabírala, i když pomalu a neochotně, a na některé už ne.

    Jednoho večera jsem přišel do pokoje a uviděl mamku, jak leze z okna dokořán v šestém patře ven do tmy. Už měla jednu nohu venku. „Co to děláš?!“ houkl jsem na ni. Myslel jsem, že chce spáchat sebevraždu. „Jdu na dvůr, a domů...“, odpověděla mi. Bludná představa ji zavedla do dětství na vejminek s dvorkem. Vyděsilo mě to jako spícího ptáka, který se náhle probudí. Alzheimer. Až teď mě to zlé strašidlo udeřilo naplno do spánků. Druhý den jsem zabezpečil byt, na okna koupil drahé zamykací kliky a klíče schoval do Pandořiny skříňky. Začal jsem zjišťovat podrobnosti o nemoci – hrůza, a možnosti, jak přežít. Podle rady psychiatra jsem se obrátil na faráře, stacionář a na další místa. Hlavní postavou dramatu jsem ovšem zůstal já sám, zavlažoval jsem vyschlou houbu maminčiny paměti znovu a znovu, dokud to šlo.

    Diskuze s ní začaly být obtížné jako s dementním dítětem, neustálý doprovod se stal nutností. Nepoznávala stále více lidí, ulic, nevybavovala si hodně dnů a let, přítomnost pro ni byla prázdná. Naštěstí si tento stav sama neuvědomovala, žila dál a procházela minulostí, ze které čerpala současnost. Tak z našich rozhovorů vyplouvaly na povrch pro mne neznámé příběhy. Velice mne její stav vysiloval, ale staral jsem se o ni dál, byla to moje maminka. Napětí v duši jsem uvolňoval poslechem vážné hudby vleže do sluchátek, občas jsem si takto ukradl hodinku dvě na nějakou hlubokou symfonii, jako bych žíznivý pil ze studny na poušti, to mne drželo nad vodou. Objevil jsem Mahlera, Mozarta, Bacha, Händla, Čajkovského a ostatní. Ty si ponesu sebou po celý život v torně jako záchranu.    

    Došly nám peníze, truhla byla prázdná a od myší, šli jsme tedy s mamkou do banky, ona jako ručitel, a absolvovali jsme mou první půjčku, abych vyplatil část dědictví nevlastnímu bratrovi.

    Maminčin stav se pomalu zhoršoval, byl to tunel bez konce a ona v něm postupovala stále dál. Někde na konci podle mne přece jen konec měl, světlo do Světla, o tom jsem byl přesvědčen.

    Jednou večer jsem ze svého pokoje zaslechl dutou ránu, šel jsem se podívat, a mamka ležela na zemi, pomalu se probouzela z bezesného snu. Koma. Zavolal jsem sanitku, přijeli rychle, posadili ji do křesla a napíchli kanylu. „Já nechci do nemocnice, Hynku, já nechci...!“ opakovala mamka. „Musíš, maminko, byla jsi v kómatu!“ odpovídal jsem jí. V nemocnici zjistili, že má hodně vysoký krevní tlak, proto to krátké bezvědomí, a že si při pádu zlomila kyčelní kloub. Prošla operací, až jsem se podivoval, jak dobře ji zvládla. Přidělili jí místnost na infekčním oddělení, protože na chirurgii právě nebylo místo - protestoval jsem, ale marně. Roni na ni doma trpělivě čekal, polehával u dveří jejího pokoje a oči měl mírně smutné, jako dvě lesklé skleněné kuličky.

    Zmatenost maminky beze mne coby kompasu světem bez paměti se stupňovala. Bál jsem se chodit za ní na oddělení, tak jsem jí alespoň nechal můj druhý mobilní telefon a posílal jí dopisy s fotkami zahrádky, mne a Roniho, které si prý vždy dlouze prohlížela. Dostala silné léky, aby pořád nevstávala z lehátka, ale přesto se snažila chodit po pokoji a přitom si zlomila i druhý kyčelní kloub. Moc se mi omlouvali, že ji neuhlídali. Po další operaci ji převedli do LDN-ky v blízkém městě, už se o sebe totiž nedokázala postarat ani v těch nejzákladnějších věcech.

    Kamarád mě za ní vozil naší starou Ladou každou středu na návštěvu, léčení bylo zdlouhavé a s perspektivou velikosti špendlíkové hlavičky. Luděk miloval Olympic, který pouštěl, kdy to šlo, takže naše cesty se mi spojily s touhle hudbou už napořád. Nechtěl peníze, situace mé maminky ho děsila, a přemýšlel vždy nahlas o tom, jak to udělat, aby ho nečekal nějaký podobně těžký osud. Já si o tom myslel své: bylo třeba nést kříž až do vyčerpání přiděleného času, aby nedošlo k porušení osudu. Nebylo úniku.

    Myslím, že jsme tady na určitou dobu, a tu je třeba snést. Nevíme, jak to s námi vypadalo dřív, takže bychom neměli odmítat žádný okamžik, jakkoliv je těžký. Věřím ve Spravedlnost, která zasáhla mne i mamku, nepřemýšlím o náhodách, protože nejsou. Vlákna budoucnosti se musí naplnit, tak velí minulost, jsou tu pro nás připravena od samého zrození a jen na nás záleží, v jaké úrovni žijeme, jestli zasáhnou naplno nebo jen škrtnou podvozkem o štěrk na cestě.

    Kupoval jsem mamce pleny, platil byt, léčbu, drahé léky, staral se o Roniho... A také o Tlamovce v akváriu, modré jako obloha bez mraků. Telefonoval jsem jí, jezdil na návštěvy, připomínal se, ale ona už byla blízko Druhého břehu. Z dlouhého ležení se jí udělal dekubit na patě, přestala jíst, dostala sondu a za pár dní mi volali, že moje maminka umřela. Došla do Nebeských polí, kde našla klid. Dodnes je se mnou, mladá a svěží, jsem s ní v kontaktu, stejně jako s tatínkem. Opravdu našla svůj klid a já zůstal na světě úplně sám.