Znal jsem dívku, která se řezala nožíkem do rukou. Nedovedla vysvětlit, proč to dělá, jen si stěžovala na nezájem rodičů o její jizvy. Zdálo se mi, že tomu rozumím: chtěla asi tímto zvláštním způsobem upoutat jejich pozornost, aby se o ni začali zajímat a dali jí více péče a lásky. Rodiče skutečně přecházeli její jizvy mlčením a nezájmem, i když o nich věděli. Tato dívka skládala smutné písně, měla jich několik. Pak se jí podařilo nalézt na webu komunitu ostatních s podobným problémem a začala se z něj dostávat jako květ v rozpuku.

    Sebepoškozování podle mne není duševní nemoc. Je to ubližování tělu různými způsoby bez záměru zemřít, uvolnění duševního napětí. Ani dobře míněné rady okolí jako „nedělej to, snaž se trochu,“ „to se nestydíš?“ nebo „musíš s tím přestat“ nejsou k ničemu, jen věc ještě zhoršují.

    Je s podivem, kolik dívek a chlapců zraňuje vlastní tělo. Nedá se to vysvětlit pouze nezájmem rodičů, příčiny jsou širší. Jsou to spíše dívky, které volí tuto cestu, jak zvládat stres a deprese během dospívání. Mají bližší vztah ke krvi.

    Tělo při slabší bolesti a zranění vyplavuje do oběhu endorfiny a samo odstraňuje špatnou náladu. Je to jako droga. Pohled na malé kapky krve nebo jizvy po pálení cigaretou přináší uvolnění. Když si na to člověk zvykne, nehledá už jiné prostředky, jak stres zvládat. Po řadě problémů stačí jen malý spouštěč.

    Také jsem to u sebe zažil v době studií: když jsem jel z Německa od své dívky, která byla narozená ve znamení Štíra, byl jsem velmi napjatý, protože vše nedopadlo, jak jsem si přál, a nutilo mne to působit si bolest přivřením ruky do okénka v chodbičce. Trvalo to asi deset minut, kdy jsem stupňoval svoji bolest až na hranici únosnosti a tiše sténal; nikdo nic nepoznal nebo nechtěl poznat. Pak jsem se vrátil do kupé a deprese byla pryč. Ve stejné době, jak jsem se později dozvěděl, si má tehdejší dívka rozřízla žiletkou ze stejného důvodu kůži mezi vlasy. Předtím jsem si v noci u ní v bytě pálil předloktí cigaretou, když se odmítla milovat a usnula. Naštěstí to celé byla pro mne jen epizoda.

    S nástupem internetu si mohou oběti sebepoškozování jednoduše a anonymně vyměňovat zkušenosti. Byli by jste překvapeni, kolik (hlavně) teenagerů má tento problém. Hodně jich ale dospěje k tomu, že nechtějí už skrývat jizvy dlouhými rukávy, že se stydí za své jednání a chtějí ho zastavit, jenže se jim to nedaří. Někteří z nich chodí k psychologovi; záleží na tom, jak je dobrý a jestli dokáže poradit jinou alternativu ke zvládání duševních bolestí dospívání. Bývá to například pouštění oblíbené hudby a tančení na ni, její skládání nebo jiné umění, házení polštářů na stěnu, trhání papíru na malé kousíčky, dívání se do zelené plochy. Prostě neobracet agresi a splín vůči svému tělu, jen jim dát jiný, bezpečný prostor. Svěřovat své problémy velmi opatrně, ale nebát se negativní reakce některých lidí, kteří nechápou, oč běží, a nejsou tolerantní.

    Hlavním řešením je dospívání bez stresů, tedy vytvoření takových podmínek pro mladé, aby se jim bolest těla a pohled na krev staly zbytečnými. Někdy to ale nejde, život má vždycky dvě strany, a přicházejí i špatné dny. Ty jsou právě nejvíce rizikové. Ovšem milující okolí a přátelství nebo láska zmohou hodně. Ale nejvíce asi pomůže docházení k dobrému terapeutovi, ke kterému získá postižený důvěru. Ten ho naučí, jak jinak pracovat s emocemi, a najde pro něj individuální cestu. Obecná doporučení jsou jen vágní a mohou pomoci těm, kteří nejsou v problému ještě příliš hluboko zapadlí. Terapeut naopak pozná rodinné vztahy a vztahy s okolím, je to ta nejlepší cesta. Jen se odhodlat a vyhledat pomoc. Při jejím hledání se může narazit na hradbu nepochopení a odsouzení, na to je třeba se připravit a nevzdat to.