Můj čtyřletý vnuk je přesvědčen, že dinosauři žijí mezi námi. Sbírá jejich figurky a obrázky a často si představuje, že je Tyranosaurus Rex. Může za to série pohádek v televizi, kde začali jejich autoři vytvářet tento mýtus. Děti jsou velmi citlivé na příběhy a nerozlišují realitu od smyšleného příběhu. Toho se chytili výrobci hraček a knížek, zájem dětí podporují příslušnými postavami. Také videohry pro počítače se přidaly.

    Tak vznikají v myslích našich dětí hrdinové jako Superman nebo Spiderman, pavoučí muž. Ve filmech jsou často ohrožováni na životě negativními padouchy, kteří chtějí převzít vládu nad světem a zotročit lidstvo. Hrdinové vyváznou v poslední chvíli za pomoci svých superschopností a vyspělých přístrojů: padoucha zničí. Jenže skuteční lidé nedisponují superschopnostmi. Ovšem pohyblivý ozvučený obraz má obrovskou vypovídací sílu.

    Protože rodiče mají málo času na čtení klasických pohádek svým dětem, nechávají je dlouhé hodiny sledovat televizi. Násilí, které zaznamenáváme ve filmech pro dospělé, proniká i do pohádkových příběhů: jsou tam roboti zabijáci Transformers, nebezpečná kouzla a magie, skrytá ozbrojená podmořská města, nepřátelské vesmírné koráby a jiná technika, negativní svět je tam podán velmi realisticky. Zombie se skrývají v jeskyních a v noci jdou vysávat malé děti, ty se musí bránit.

    To vše je zpracováváno nejmodernější technologií počítačové animace, takže už ne pohádková knížka s obrázky, ale proud dokonalých fantaskních obrazů zahlcuje mysl. Témata jsou čerpána z hororů pro dospělé (Jurský park, Vetřelec, Robocop...) a z kolektivního nadvědomí, což je oblast, kde se shromažďují společná hlavní témata doby.

    Děti se v noci budí s pláčem ze špatných snů. Televize vysílá i milé hrané filmy a starší pohádky, ale ty děti tolik nezajímají, mají už svůj svět, který apeluje na destruktivní a pudovou stránku jejich povahy. Je u nich rozvíjena agresivita a heslo „oko za oko, zub za zub“, to si nesou do období dospívání, kde na ně čekají pravé hororové filmy, které umocní už tak zjitřené cítění.

    Pak se není co divit, že chovanci napadají své vychovatele, protože v nich vidí nepřátele a mají v sobě uloženou tuto strategii. Svou roli hraje také genetická výbava a kočárky, ve kterých se děti dívají dopředu na neznámé lidi a ztrácejí kontakt s matkou.

    Řešení je jediné: omezit televizi i počítač a zaměstnat děti pozitivními činnostmi. Chodit s nimi na výlety, do přírody, za zvířaty, vysvětlovat jim svět a pomáhat jim s úkoly. To si již delší dobu uvědomují učitelky v mateřských školkách a školách, takže připravují pro žáky různé kroužky, které podporují tvořivost. Potěšení, které mají děti z vlastních výrobků v dílnách, a nenásilně podávaná školní látka je vedou do skutečného světa a ony začínají poznávat, že televize je jen zábava, a už na ni nejsou tak fixovány. Úplně eliminovat její vliv nelze, ale dá se omezit.

    A také ne vše, co v televizi běží, je závadné. Spíše je to půl na půl, jde jen o to vzbudit v našich maličkých zájem o tu dobrou půlku. Může jim přinést naopak hru, radost, lásku a soucit.