Tribunová sútra Šestého patriarchy nebo Kristovo evangelium jsou ze slyšení. Naše ucho zachycuje zvuk a mozek ho převádí na poloabstraktní vjem. Proto má hudba dávné a silné kořeny. Tak široké téma se nedá na tomto místě odpovědně obsáhnout, tedy jen několik střípků poznámek.

    Na začátku zmiňme fenomén Beatles. Do té doby známý Valčík pro panenku nebo soul a klasický jazz nahradila rocková muzika: elektronické kytary a varhany. Beatles přinesli na veřejnost novou dimenzi, založil měkký rock. Ale v té době nebyl ještě měkký, na jejich koncertech fanynky šílely, sundavaly si kalhotky, házely je na pódium, a kluci se také dostávali do extáze, takže je na místě ojeli. Nikdo nezkoumal, kolik dětí se narodilo z těchto koncertů. Vznikl Rock & Roll jako valící se kámen; dnes nám skladby Beatles připadají jemné a melodické, ale v době jejich nástupu to byl hudební šok. Odstartovali v 60.letech moderní muziku. Až do tragické smrti Johna Lennona pokračovali v neustálém neortodoxním skládání a hraní.

    Hodně skupin vyšlo z jejich školy jako hřiby po dešti, ale průlom patří jim. Dnes posloucháme skladby Beatles coby relaxaci, když si chceme odpočinout třeba od punku Sugar Cubes nebo Blink 182. Moderní hudba má u nás své nezastupitelné místo, texty se začaly podobat básním s pointou, ty jsou dnes nejvíce sledované a žádané: autorské básně o našem životě, umocněné zážitkem z jedinečných doprovodných tónů. Je tolik směrů, každý si vybere ten svůj.

    Tak ustoupila do pozadí doposud hojně poslouchaná vážná hudba, ale ponechala si své skalní příznivce i v době rocku. Dnes má také ona svou moderní tvář, ovšem i klasické symfonie jsou stále živé. Je to asi proto, že tato hudba má oproti rocku jednu dimenzi navíc: zatímco Beatles zpívali o životě, Bach, Mozart, Brahms, Čajkovský nebo Mahler se dotýkali věčnosti. Chyběly sice texty, ale tím více vystupovala abstraktní stránka. Přesahuje okamžik a dobu, sahá ke hvězdám. Psali ji géniové, jejichž dílo přetrvalo a dochovalo se. Vyšlo z ní například moderní malířství Františka Kupky, kde se spirály a fraktály podobají struktuře Bachovo fug. Bach byl silně věřící a přitom neuvěřitelně nadaný. Jeho skladby spojují obě hemisféry v jediný celek a dosahujeme tak sámadhi. Někteří staří mistři skládali napojení na církev, takže jejich díla mají také duchovní rozměr. Pak se objevil rebel Mozart, který se utápěl v alkoholu a vyhledával náruče lehkých žen. Ovšem i on měl velké nadání: v šesti letech na první poslech přehrál tajnou skladbu tehdejších mistrů bez jediné chybičky. Přitom bylo zakázáno ji zapisovat do not, aby nebyla zcizena. Když tvořil na sklonku svého života Requiem jako zakázku pro mrtvého otce, použil v něm církevní stupnice. Vrátil se tak ke křížku.

    Nástupem minulého století přichází do vážné hudby obrození. Impresionista Claude Debussy, autor Moře, prohlásil, že dlouhým symfoniím odzvonilo. Ale po něm se objevil Gustav Mahler, který přišel s úchvatnými více než hodinovými skladbami. Obrodu uvnitř vážné hudby přinesly nové umělecké směry, které se do ní začaly promítat podobně jako do výtvarného umění. Ravel píše Bolero, de Falla španělské Zahrady a Respighi Římské fontány. Zde začíná hledání Zlatého klíče, toho tajemného znamení božského celku. Čas spěje k Beatles.

    Už jsou tu. A s nimi producenti, nahrávací studia, vydavatelské domy, moderní muzika se začíná rozvíjet. Objevují se hippies, květinové děti a jejich volná láska, zrušení tabu a svoboda. Ta je vždy dvojsečná. I ona se nevyhnula krizím, negativním směrům, kolotoči peněz, užívání drog a alkoholu. Co třeba Jimmi Hendrix nebo AC-DC a Kiss, tvrdý rock s boostrovanými kytarami a metal? Ty nezrodila Ruka, která všechno napsala. Tady je na místě silné varování: nenechte si jimi nabourat svůj úděl, jak se stalo mnohým, kteří se chytili do této pastičky.

    S existencialismem přichází osamocení člověka uprostřed zautomatizovaného světa. Queen to řeší po svém, jejich alba varují před sebevraždou a doporučují místo ní vztah, lásku. Zpěvák Freddie Mercury v devadesátých letech jako jeden z prvních umírá na AIDS a skupina Pink Floyd uchvacuje samotou sžíranou mládež dokonalou reflexí jejich situace v The Wall. Po silnicích jede deset kamiónů s technikou, Floydi pořádají megakoncerty s tisíci watty své reflektující hudby.

    Rozvoj hudebního průmyslu svědčí o touze lidí poslouchat, žít. K písním vznikají videoklipy, jejichž tvorba vyžaduje podobnou kreativitu jako samotná skladba. Spojuje se obraz se zvukem, oblibě se začínají těšit písně z filmů (Flash Dance, Duch, Armagedon...) a rockové muzikály.

    Na druhé straně se objevuje komorní autorské hraní jediného člověka, Boba Dylana, Leonarda Cohena, Suzanne Vegy, Amy MacDonald, Václava Koubka... To jsou zhudebněné básně a příběhy, které odpovídají našim prožitkům. Ve stejném duchu berou za srdce menší skupiny: ABBA, Travis, Coldplay.

    Duchovní směry přinášejí zvukovou relaxaci, třeba New Age, ale ty jsou vhodné spíše pro ty, kteří nemají vážné problémy.

    S nástupem nosičů CD a formátu MP3 vznikají také pirátské kopie a krátí se tím zisky nakladatelstvím. Všechno je zneužitelné.

    Hudba zdokonaluje a přináší uvolnění a vnáší do našeho života Krásu i rytmus, pevnou uměleckou strukturu a estetický zážitek. Široké spektrum nabídky zasáhne takřka každého. Vydavatelství prodávají milióny desek měsíčně, náš život je muzikou často chráněn a zachráněn. Vybírejme opatrně, vybírejme nitrem, bavme se, pronikejme do hloubky života. Víra je ze slyšení.