Zahrada

    Je vedro a vlhko, tropická krajina jako by dýchala, zvedala svou hruď a nechávala ji pozvolna klesat zase zpět, moře zůstalo v dálce, v dálce takové, že ji nepřekoná ani velký kormorán svým vytrvalým letem, moře už je jenom sen ve vzpomínce, která má protichůdné kořeny.

Po skráních stéká pot, čelo je jeho kapkami orosené až po okraj, těžký horký vzduch fičí plícemi a po zádech stéká pramínek na důkaz úplného vyčerpání. Na obloze nehnutě stojí obláček vodní páry, jinak je světle modrá až k obzoru a slunce nemilosrdně žhne, rozpaluje asfalt pod nohama, ze kterého pak stoupá tíha. Nohy jdou malátně a oči hledají. Mysl roztěkaná - touží po klidu.

Oči nacházejí: staré dřevěné dveře, vetknuté do okrové kamenné zdi. Co je za těmi dveřmi, nikdo neví. Zůstat nebo vejít? Strach z neznáma. Když se zmýlím, bude cesty zpět? Není jisté, zda existují návraty ze slepých uliček, kdysi jsem si myslel, že určitě: stačí se jen otočit a udělat pár kroků na druhou stranu, do původního výchozího bodu, a pokračovat ve zkoumání života. Ale osudy naznačují, že ne vždy se dají chyby napravit, spíše je možné je nechat utopit v čase, ale to je jen slabá záplata. Někteří kolem mne uvízli a jejich píseň je slabá, přestože naděje tu je vždy.

Beru za kliku a otvírám nízké dveře ve zdi, skřípou a nechtějí se pohnout, ale zamčené nejsou. Má cesta mne k nim dovedla, tedy vcházím. A je tu temný tunel, jen trochu světla padá těmi dvířky, která jsem nechal otevřená. Tady není horko, spíše tiché vlhko, voda kape z chladných stěn, kap, kap, a mizí v kanálku, který se táhne po celé délce tunelu. Kdo zbudoval tenhle tunel a kam mne dovede? Kdo zbudoval život a kam mne dovede? Je za mnohostí a různorodostí téhle cesty nějaká jediná odpověď na všechno, ze které by mysl čerpala ten klid, po kterém tolik touží? Nebo vede tenhle tunel do krásné další mnohosti? Kroky se rozléhají a dutě duní, světla je stále méně, výměnou za chlad a vydechnutí. Je třeba jít…

Na konci tunelu není světlo, protože tu stojí dobře ukovaná železná brána, jen mezi nýty probleskují mihotavé paprsky. A je slyšet vodu, jak někde za bránou tryská. Víc nic. Světlo od dřevěných dveří už sem skoro nedoléhá, ale i vlhkosti je méně, stěny už nejsou orosené a kameny, ze kterých jsou zbudovány, dostávají řád. Jít, stále jít, odevzdávat to nejlepší, co v člověku je, a pokračovat, zvednout se, když padnu, a nebo volat o pomoc, když nemohu vstát, kráčet k lidem a s nimi k Bohu…

Otvírám železnou bránu, jde lehce, panty nevržou a jen křehce kloužou jako dobře namazaná ložiska, vzniká tu průzor do světla a první, co cítím, když se veřeje pootevřou, je vůně. Krásná lehká vůně nějakých líbezných květin a trav, smíšená do akordu, který ladí jako cembalový koncert od J.S.Bacha, kterého už léta znovu a znovu objevuji. To jsem nečekal.

Vcházím do zahrady, mírný svah a kopečky rozrušují rovnost krajiny, která je široká a přece dobře chráněná vysokými zdmi. Po tropickém klimatu tu není ani vidu ani slechu, příjemný polosladký vzduch chrání před nebezpečným sluncem a první, čeho si všímají mé nohy, je mech, luční mech, do kterého zapadnou jako do kolébky. Je měkký a dá odpočinout rozdrásaným chodidlům, netlačí a jeho čerstvý pach dolaďuje Bachovo akord vůně zahrady.

Jsou vidět zelenající se stromy ve shlucích, jako by tvořily malé oázy uprostřed celku. Jsou vidět záhony podél cestiček vysypaných jemným pískem, ve kterém nejsou žádné stopy, je totiž udusaný, protože tudy prošla už řada lidí na své pouti. A mohli si sem pozvat, koho chtěli, toto není zahrada osamění. I já sem zvu každého, jehož struna vydává stejný zvuk, jako ta moje. A takoví lidé jsou. Vzdálení i blízcí, známí i neznámí, svět je příliš velký, než aby se mohli všichni potkat, a tak udusají písek na cestách Zahrady a vytvoří Znamení.

U vstupu je kulatá plošina a na ní stříkají prameny pěnivé vody, to je ten zvuk, který byl slyšet před bránou, je to Horní fontána. Malá vřídla z vodní pěny jsou osvětlená: modře, červeně, bíle, takže tryskají v duhových barvách do výšky. Horní fontána je obehnána malou zídkou, na které sedí mladé maminky a pozorují své malé děti, které si hrají s gejzíry a šťastně volají. Až bude přicházet večer, vrátím se sem, abych viděl světla fontány jasněji a mohl si vychutnat ten dynamický vodní klid.

Pokračuji po mechu, který pomalu přechází v jemnou trávu, a dostávám se k několika stolkům a křeslům s pestrými polštáři, jako by je namaloval Paul Cézanne. U každého stolku je velký bílý slunečník a podává se tu káva z mašinky na presso, je výborná, s chutí se napiji a doplním požitek lokem vychlazené perlivé minerálky. Tady odpočívám, dívám se po ostatních hostech téhle malé kavárničky, možná i oni vzpomínají na tropické podnebí a tmu tunelu, ale už jen lehce, bída je zažehnána. Přichází má milá a popíjíme spolu kávu, víme, že už budeme v zahradě spolu. Ještě sem doléhá zurčení Horní fontány a výskot koupajících se dětí.

Pak jdeme cestičkou podél ořechovníků, které příjemně stíní, je tu i vysoký a majestátný platan s vrásčitým kmenem a zvláštními kuličkami mezi listy na větvích. V jeho koruně přelétají ptáci a zpívají nekonečnou píseň, jsou hbití a obratní při svých akrobatických kouscích a platan jim laskavě poskytuje přístřeší.

Je tu také stěna předků, kteří ochraňují náš životaběh, a i my jednou na čas zakotvíme u téhle zdi. Jsou vyrovnaní a smíření a putují krajinami, o kterých nemáme skoro žádné zprávy, aby se k nám periodicky vraceli a jemnými dotyky posouvali naše cíle směrem k jisté ušlechtilosti.

V rohu zahrady potkávám skrytou magnólii, o té už něco vím, je to právě ten strom-květina, který po dlouhé zimě zase nahlíží svými květy k vesmíru a saje vláhu hvězd. Kmen je trochu pokroucený a větve nepravidelně narostlé, tento strom to nemá jednoduché, ale jeho květy voní o to více.

Na širokých trávnících polehávají mladí lidé ve skupinkách, je cítit tajemství jejich dospívání, které spolu sdílejí a které je ostatním uzavřeno. Sami o něm mnoho nevědí, prostě ho žijí bez zastavení a ohlédnutí, a je to tak dobře.

Pak je tu kašna s vodotryskem a ve vodě bazénku plavou oranžoví karásci. Ryby mlčí a hlídají hladinu, hlídají to, co nesmí být vysloveno, jejich svět je šumění a nárazy vln, jiný světadíl, a přece tu jsou s námi. Tak, jako je čas stromů jiný než ten náš, je voda jiná k dýchání než vzduch. Mostů mezi těmito světy je málo, jsou křehké, rozpadávají se a znovu vystavují k letmému dotyku různých jsoucen.

Jedna strana zahrady je lemována rozkvetlými keři azalek a rododendronů, rostou tu vedle nich i lilie a růže, odtud ta vůně, která doléhá až k bráně. Víly střeží květy a pečují o ně, takže se keře mohou věnovat dramatu růstu. Stromy mají plody, bereme si broskve a tišíme jimi žízeň. Jeden jsme tu pro druhého. Neviditelný svět pomáhá viditelnému.

Dolní fontána hostí silné sloupy pramenů a přes ně jemná vlákna z vody. Padá večer a i tady světla všech barev podmalovávají tryskající proudy, které jsou vidět z daleka. Uprostřed fontány je skleněný zrcadlový sloup, symbol pokračování života. Lidé míjejí tuto fontánu na svých cestách a psi se koupou v jejím bazénku, opatrně pokládají packy do vody, až se ponoří a pijí. Je třeba najít všeobecný soulad.

Od Dolní fontány k Horní vedou mé kroky podél malých vodotrysků, od většího k menšímu, od velkého k líbeznému. Je večer, ptáci v koruně platanu utichají. Uvědomuji si, že v Zahradě jsme našli dočasný domov, zatímco jsme na cestě k pravému. Ale i dočasné domovy pohladí duši, důvěrně známé zurčení vody a pohled na bílou osvětlenou pěnu jsou odrazem jedné velké věčnosti.

Zahrada začíná žít nočním životem, pak se probouzí do ranní rosy a opět spěje k večeru. Ano, je to další krásná mnohost, ale sladěná a poskytující odpočinek. Člověk tady mnohé pochopí, i to, že bez tunelu by nebylo zahrady. Tibeťané si představují peklo jako ledové, my jako horké… Kdo ví, zda ještě přijde další vysilující tropické podnebí rozpáleného asfaltu nebo tuhý mráz až uši přimrznou? To ví pouze Zahradník. Jen v tunelech nezapomenout na zahrady a v zahradách na tunely.